sobota 19. listopadu 2016

Sebepoškozování a já?

Ahoj! :)
V minulém článku jste četli něco málo o mé nemoci, ale v dnešním článku se chci zabývat tématem sebepoškozování, které bylo u mě na denním pořádku.

Předem upozorňuji lidi, kterým toto téma vadí nebo nedělá dobře, ať to raději nečtou.

V době mých depresí, problémů a toho všeho jsem byla tak nešťastná z života, že jsem se dostala k tomu, že bych se chtěla řezat. Na internetu jsem hledala jaké jsou možnosti ( druhy sebepoškozování ), vybírala jsem jaký bude pro mě nejlepší a jak to udělám. Dále jsem si hledala pozitiva ( těch opravdu moc není, vlastně v podstatě žádné ) a rizika ( těch je naopak hodně ). Samozřejmě jsem si uvědomovala, že to co chci udělat, není vůbec správné, že to dělat nemám a bude mě to jednou mrzet, jenže já jsem byla v takovém "tranzu", že mi bylo všechno jedno. Bylo mi jedno jestli ještě dýchám.

Úplně ze začátku jsem si vzala něco tupého ( např.pravítko ) a snažila jsem se tím dělat pomyslné čáry, pak jsem přešla k něčemu ostřejšímu. Ideální byl šroubek nebo připínáček na nástěnku. Když jsem to dělala pečlivě, začala i téct krev.

( Jen abych to upravila na pravou míru..nikdy jsem se neřezala tak, že bych to musela nějak vázat obvazem, jít zašít nebo tak, spíš to bylo jen škrábaní a krev tekla minimálně. ) ↑ i ↓

Samozřejmě mi to po nějaké té době nestačilo. Přitvrdila jsem. Přesunula jsem se na žiletku. Milovala jsem bolest, takže mi to vůbec nevadilo. A takhle to šlo něco přes 2 roky.

Fotka není moje

Kamarádka si toho všimla a samozřejmě zasáhla. Bylo ji to líto a nechtěla ať se trápím. Já jsem pomoc nechtěla, ale sama jsem alespoň psala do psychologických online poraden, kde mi nejednou pomohli ( Viz. www.elinka.iporadna.cz ). Doma to nikdo do teď neví. Párkrát jsem měla jizvy na zápěstí, ale to jsem schovávala za dlouhé rukávy a nebo náramky. Jsem ráda, že se to nakonec nikdo nedozvěděl, teď by mě to mrzelo.

A jak už to u takových lidí bývá, začala jsem přemýšlet o sebevraždě, ale nakonec jsem se na nic nezmohla. Ne, že bych to nedokázala, ale zjistila jsem, že mám pro co/koho žít!


Díky tomu jsem ztratila plno přátel. Všichni, které jsem potřebovala utekli a zůstala jenom jedna. Pak se to všechno nějak uklidnilo, přešla jsem na jinou školu a začala jsem se z toho dostávat. Hodně mi pomohla moje nejlepší kamarádka a (teď už bývalý) kamarád. A za to jsem jim vděčná!


Řezat se byla největší chyba mého života. Nikdy bych do toho nechtěla spadnout znovu.

Pro ty, kteří se také řežou:
Nechci nikomu diktovat co mají nebo nemají dělat. Z vlastní zkušenosti vím, že takové řeči jsou k ničemu. Jenom bych chtěla říct, že jednou toho budete litovat a zůstanou vám nejrůznější jizvy po těle a pak se vás každý bude ptát na jejich příběh a co řeknete? Buďte rádi za to jací jste a važte si okamžiků bez nějakých bolestí, zbytečného trápení a stresu. 
V případě potřeby vyhledejte pomoc. Jsem ráda za to, že já tento případ nejsem. Dostala jsem se z toho sama a to mě ještě více posílilo! Bojujte!  

Jana
Reakce:

0 komentářů:

Okomentovat